OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnešní rozbor zahájíme zdánlivě triviální otázkou : „kde všude se hraje kvalitní black/death metal?“ Je mi naprosto jasné, že většina z vás bude směrovat své myšlenky k dalekým severským (zvláště pak těm švédským) pláním, pár odvážlivců se opatrně vysloví pro země Beneluxu, zmíněno bude snad i Polsko a možná se dočkáme i hlasu pro některý z pobaltských států... Jistě, máte pravdu, ale proč se trmácet tak daleko, když je tohle všechno možné nalézt i u nás v Česku? Nevěříte? Tak se pojďte blíže seznámit s kapelou OBLOMOV.
Mladá tříčlenná smečka pochází ze středočeského Slaného a „Wishing The Renaissance“ je jejím druhým demem. Co se týče žánrového zařazení, styl OBLOMOV se dá výstižně definovat jako melodický black/death metal s nepatrnými doomovými doteky, který upomíná především rannou tvorbu gothenburských kapel (kytary místy připomenou DARK TRANQUILLITY v období „The Gallery“). Demo bylo pořízeno ve studiu Hostivař během tří říjnových dnů minulého roku a čítá celkem čtvero skladeb (včetně kratičkého intra). Součástí CD je i rozsáhlá multimediální stopa, kde je možno nalézt rozhovory, fotky a jiné informace o kapele. Ke zvuku toho není potřeba moc dodávat – všechny nástroje jsou jasně čitelné i rovnoměrně nazvučené, takže se v konečném důsledku vzájemně nepřebíjí. Zajímavostí je, že nástrojová skladba byla rozšířena o věru netradiční instrumenty jako je bongo nebo roh australských domorodců didgeridoo. Aby toho nebylo málo, do studia byla přizvána i řada hostujících muzikantů, z nichž vyniká hlavně skvělá práce klávesáka Jana Pánka, který dokáže podbarvit ostře nabroušené kytary skutečně velice chytlavými momenty. Rozhodně by stálo za úvahu přibrat do budoucna schopného klávesáka jako plnohodnotného člena kapely.
„Wishing The Renaissance“ je doslova nabito energií a čiší z něj entusiasmus, o kterém by si mnoho dalších kapel mohlo nechat akorát tak zdát. Jsem skutečně velice mile překvapen s jak kvalitním a talentovaným souborem naše podzemní scéna vyrukovala. Do budoucna přeji klukům hlavně výdrž a štěstí, neb cesta k vydání regulérní nahrávky bude ještě hodně trnitá. Věřím však, že jejich snažení bude nakonec korunováno úspěchem v podobě kontraktu s některou z vydávajících firem. Zbývá jen doufat, že tohle moje přání nedopadne stejně, jako nenaplněná touha po návratu renesance na zadní straně přebalu dema...
P.S. Při bodování jsem si ještě ponechal rezervu, neboť tuším, že s další nahrávkou půjdou OBLOMOV ještě více nahoru.
„Wishing The Renaissance“ je doslova nabito energií a čiší z něj entusiasmus, o kterém by si mnoho dalších kapel mohlo nechat akorát tak zdát. Jsem skutečně velice mile překvapen s jak kvalitním a talentovaným souborem naše podzemní scéna vyrukovala. Do budoucna přeji klukům hlavně výdrž a štěstí, neb cesta k vydání regulérní nahrávky bude ještě hodně trnitá. Věřím však, že jejich snažení bude nakonec korunováno úspěchem v podobě kontraktu s některou z vydávajících firem. Zbývá jen doufat, že to
Jan Vaněk
- zpěv, kytara
Pavel Dlbaja
- zpěv, kytara
Martin Hora
- baskytara, bongo, didgeridoo
Hosté:
Tomáš Husák
- bicí
Jan Pánek
- klávesy
Jakub Homola
- akustická kytara
Zdeněk Šikýř
- bongo
1. Disintroharrmony
2. Wishing The Renaissance
3. Coincidenta Oppositorum
4. Panta Rhei
Vydáno: 2003
Vydavatel: Vlastní náklad
Stopáž: 22:31
Kontakt: Jan Vaněk, Na Dolíkách 504, 274 01, Slaný
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.